Vlaky stojí, auta jedou

"Je těžké naskakovat do rozjetého vlaku"

Včera jsem se vracel z Brna domů a potřeboval jsem si v Olomouci ještě něco zařídit. Nestihl jsem tak svůj pravidelný spoj a čekal na další. Takže jsem si v klidu sednul do čekárny, připojil se na internet a jen tak letmo proběhl zprávy... problémy ve vládě, nějaké ty katastrofy, prostě klasika. A... ejhle. Pendolino zabilo u Prahy muže. Nic podrobnějšího nepsali, tak jsem zavřel notebook a naslouchal šumu nádraží.

V tom se najednou ozvalo staniční hlášení: "Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění vlaku. Vlak SuperCity ..... bude 160 minut opožděn. Důvodem zpoždění je technická závada na trati". Cože?! Jaká technická závada? Vždyť to je ten vlak, jehož strojvůdce bude celý život v noci budit pocit, že zabil člověka. Jehož cestující třeba nestihnou zařídit důležité věci, vrátit se včas ke svým milým a rodinám. Vlak, kvůli kterému musí také hasiči a záchranáři čelit další smrti tváří v tvář. Obdivuju tyhle lidi.

Ale co ten mrtvý? Jaký měl důvod k setrvání na kolejích, když se blížil mnohaset tunový kolos nezadržitelnou rychlostí? Spěchal do práce? Nebo z práce za rodinou? Či ho k tomu vedlo nutkání skoncovat se životem? Malichernost? To už se pravděpodobně nikdo nedozví. Jestli spěchal, povedlo se mu to. Stihnul to. Přetočil své hodiny až na samý konec. Co asi cítil, když se k němu řítila ta mohutná masa železa? Myslel na sebe, na rodinu, na své problémy... Pocit marnosti, beznaděje? Nebo vysvobození?

Budiž tato událost varováním pro všechny, kteří nedbají výstražných cedulí. Kteří si chtějí zkracovat cestu. Ať si ji nezkrátíte úplně. Nedostanete se na konec toho svého světa... Má to smysl, snažit se dohonit vlastní smrt?

Den, kdy to všechno začalo

"Každá cesta, i ta sebedelší, začíná vždy prvním krokem"

Den, kdy Polsko bylo kolem 5 hodin ráno napadeno hitlerovským Německem a začala největší válka novodobých dějin. Den, kdy byl poprvé objeven vrak Titanicu. Světový den míru. 1. září. Oficiální konec prázdnin. Den, kdy jsem se po dlouhém rozhodování odhodlal napsat úvodní příspěvek do svého blogu a tím snad také něco nového začít.

Rád bych sem občas ventiloval své osobní nálady, pocity, smutky i radosti. I zápisky z cest tu třeba najdete. Je jich sice málo, ale o to víc si všech vážím a užívám si je.

A proč zrovna Na konci světa? Občas se tak cítím. Jen krok a je po všem. Jeden krok zpět a jsem v tom znovu. Navíc každý potřebuje mít konec toho svého světa, pevně dané mantinely. To aby věděl, kam už se neměl dostat.

Budu rád, když se vám mé zápisky budou líbit a přeju příjemné počtení.