Vlaky stojí, auta jedou

"Je těžké naskakovat do rozjetého vlaku"

Včera jsem se vracel z Brna domů a potřeboval jsem si v Olomouci ještě něco zařídit. Nestihl jsem tak svůj pravidelný spoj a čekal na další. Takže jsem si v klidu sednul do čekárny, připojil se na internet a jen tak letmo proběhl zprávy... problémy ve vládě, nějaké ty katastrofy, prostě klasika. A... ejhle. Pendolino zabilo u Prahy muže. Nic podrobnějšího nepsali, tak jsem zavřel notebook a naslouchal šumu nádraží.

V tom se najednou ozvalo staniční hlášení: "Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění vlaku. Vlak SuperCity ..... bude 160 minut opožděn. Důvodem zpoždění je technická závada na trati". Cože?! Jaká technická závada? Vždyť to je ten vlak, jehož strojvůdce bude celý život v noci budit pocit, že zabil člověka. Jehož cestující třeba nestihnou zařídit důležité věci, vrátit se včas ke svým milým a rodinám. Vlak, kvůli kterému musí také hasiči a záchranáři čelit další smrti tváří v tvář. Obdivuju tyhle lidi.

Ale co ten mrtvý? Jaký měl důvod k setrvání na kolejích, když se blížil mnohaset tunový kolos nezadržitelnou rychlostí? Spěchal do práce? Nebo z práce za rodinou? Či ho k tomu vedlo nutkání skoncovat se životem? Malichernost? To už se pravděpodobně nikdo nedozví. Jestli spěchal, povedlo se mu to. Stihnul to. Přetočil své hodiny až na samý konec. Co asi cítil, když se k němu řítila ta mohutná masa železa? Myslel na sebe, na rodinu, na své problémy... Pocit marnosti, beznaděje? Nebo vysvobození?

Budiž tato událost varováním pro všechny, kteří nedbají výstražných cedulí. Kteří si chtějí zkracovat cestu. Ať si ji nezkrátíte úplně. Nedostanete se na konec toho svého světa... Má to smysl, snažit se dohonit vlastní smrt?